bilastuha
středa | 25. 11. 2015 | 19:30
60 Kč / 40 Kč s kartičkou AČFK
Das Weiße Band - Eine deutsche Kindergeschichte
| | |
138 min.

režie: Michael Haneke | scénář: Michael Haneke | kamera: Christian Berger | hrají: Ulrich Tukur, Susanne Lothar, Rainer Bock, Christian Friedel, Leonard Proxauf, Leonie Benesch, Burghart Klaußner, Steffi Kühnert, Michael Schenk, Ursina Lardi, Thibault Sérié, Maria-Victoria Dragus, Sebastian Hülk, Josef Bierbichler, Detlev Buck, Fion Mutert, Roxane Duran, Miljan Chatelain, Janina Fautz, Klaus Manchen

↓ Stáhnout v PDF

Snímky rakouského auteura Michaela Hanekeho jsou známy především pro tematizaci násilí, jehož příčiny analyzují. Vždy se tak děje s až ledovým odstupem, který nutí diváka k neustálému kladení otázek. Na druhou stranu však filmy záměrně neposkytují dostatek indicií k jejich zodpovězení. Bílá stuha z roku 2009 představuje v tomto ohledu režisérův dosud nejpropracovanější počin. 

Děj snímku je zasazen do malé protestantské vesnice na severu Německa krátce před vypuknutím první světové války. V rozhovoru s nynějším ředitelem rakouského Filmmusea, Alexanderem Horwathem, přiznává Haneke, krom jiného, osobní rozměr tohoto rozhodnutí. Vyrůstal v protestantské rodině a byl fascinován přísností, jíž se protestantismus vyznačuje. Rodinný život pastora, jenž je duchovní, ale i morální autoritou celé vesnice, je ve filmu podroben drobnohledu, který odkrývá jeho dysfunkčnost. Duchovní vystupuje ve veřejném i soukromém životě týmž odtažitým a nadřazeným způsobem, který se fatálním způsobem odráží ve výchově jeho dětí. „Jsou to vždy kostely a lidé, kteří využívají základní náboženské potřeby ostatních pro své vlastní ideologické závěry, společně s výchovou a politikou,“ rozvádí Haneke svou myšlenku, imanentní celému snímku. Není to však pouze kněz; i řada z postav, do jejichž domácností snímek nahlíží, selhává ve své rodičovské úloze. 

„Děti budou pykat za hříchy svých rodičů,“ zní žalm přímo odporující přesvědčení, s nímž utahuje pastor svým dětem na pažích bílé stuhy. Ty slouží jako znak neposkvrněnosti a mají rovněž sloužit jako prevence před hřešením. Namísto toho ovšem zdůrazňují rozpor mezi záměrem výchovy a jejím dopadem; hříchy jsou pevně zakořeněné ve společnosti a jejim důsledkům musí čelit dříve či později každý. Těmi nejzevnějšími jsou v Bílé stuze nedostatek lásky spolu s neschopností či neochotou naslouchat druhým. Násilí je zde odpovědí na kolektivní vinu. 

Nejsou to ale pouze příběhy, které Haneke splétá s až chirurgickou odměřeností. Do detailů promyšlená mizanscéna určuje stejným dílem konečný tvar jeho filmů. Záběry zpravidla zprostředkovávají pouze takové množství informací, jež je nezbytné k divákovu souvislému sledování děje. Z vizuálního hlediska však působí záběry velmi konzistentně; rozmístění postav je – jak vůči sobě navzájem, tak vůči interiérům a exteriérům – pečlivě komponováno. Takřka každý formální aspekt zde sehrává stejně důležitou úlohu. Naléhavost snímku umocňuje zvolený černobílý formát, který zároveň zabraňuje jeho realistickému vyznění. Přestože sklidila Bílá stuha úspěch na filmových festivalech, nejedná se o divácky vstřícný film; nelze ji totiž uchopit jednostranně. A tak nám nezbývá než spekulovat, jaký měly ony tragické události léta roku 1914 v jedné malé německé vesnici vliv na následný vývoj Evropy. Zcela jistě si však můžeme ze snímku odnést ponaučení o dnešních sociálních poměrech a jejich původu.

Robert Jaworek

Čiernobiely snímok ocenený Zlatou Palmou odkrýva deviantné rodinné vzťahy a reťazec záhadných násilností na severonemeckom vidieku krátko pred začatím prvej svetovej vojny. Príbeh tvoria spomienky nemenovaného učiteľa na roky 1913 a 1914 vo fiktívnej nemeckej protestantskej dedine Eichwald. Politický a náboženský teror sa v Bielej stuhe zlieva do jednotného súzvuku zla.

Film promítneme v originálním znění s českými titulky.