joanna_
středa | 22. 04. 2015 | 19:30
ZDARMA
Joanna
| | |
45

režie: Aneta Kopacz | scénář: Aneta Kopacz | kamera: Lukasz Zal | hudba: Jan A. P. Kaczmarek

 Na samém začátku byl blog. Mladá matka, Joanna Sałyga, na něm popisovala poslední tři měsíce svého života. Rozhodla se psát pro svého syna, upřímně a bez naivity líčit své každodenní zážitky. Její internetové příspěvky si tehdy získaly popularitu napříč celým Polskem. Joanna je příběhem o hloubání o smrti, o lásce a radosti ze života. Snímek se stal jedním z nejúspěšnějších a mezinárodně nejoceňovanějších polských dokumentů posledních let a byl nominován také na Oscara.

↓ Stáhnout v PDF

Na přelomu druhého tisíciletí nastoupila v České republice nová generace dokumentárních filmařů, která si získala dnes již stabilní zájem publika. Po boku etablovaných tvůrců jako jsou Vít Klusák, Filip Remunda, Jan Gogola ml. či Martin Mareček stanuli v uplynulých letech také například Bohdan Bláhovec, Martin Dušek či Petr Hátle. Jejich filmy sklízí úspěchy na festivalové půdě, sbírají kladné kritiky a o nejnovější Duškův dokumentární počin K oblakům vzhlížíme projevila zájem dokonce i jedna z nejslavnějších světových galerií MoMA v New Yorku. Opomenout nelze rovněž dokumentární cyklus České televize Český žurnál či aktuálně vysílanou televizní adaptaci knihy o městských subkulturách, Kmeny. Dokument u nás v poslední době vystupuje z ghetta jihlavského festivalu a otevírá se širší veřejnosti, což je dobře. Jeho kvalita je v porovnání se současným českým hraným filmem znatelně vyšší (ačkoli existují výjimky). Je takovýto stav kinematografie ve středoevropském měřítku unikátní, anebo lze nají u našich sousedů paralely?

Když Poláci něčemu nerozumí, sáhnou občas po frazeologismu „český film“ (obdobě naší „španělské vesnice“). Ten vznikl na základě divácké zkušenosti se zamotaným dějem snímku Josefa Macha Nikdo nic neví z roku 1947. Přestože se v následujících dekádách Poláci seznámili s Českou novou vlnou a našli oblibu např. v tvorbě Petra Zelenky, poměrně dehonestující slovní spojení „český film“ jim zůstalo. Nicméně o naši kulturu obecně jeví značný zájem; oblíbili si spisovatele, jako jsou Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal či Milan Kundera. Nedávný bestseller polského reportéra Mariusze Szczygiela Gottland slavil úspěch na obou stranách hranice. Za zmínku stojí fakt, že na jeho filmové adaptaci z loňského roku se nepodíleli tuzemští tvůrci filmů hraných, ale právě nová generace českých dokumentaristů.

Zeptáte-li se však svých známých, nakolik znají polskou kulturu a její zástupce, patrně vám odpoví stručně. Když si z posledního udílení cen americké Akademie filmového umění a věd odnesl zlatou sošku za snímek Ida režisér Paweł Pawlikowski, posteskli si u nás někteří, jak málo se o polskou kinematografii, potažmo celou jejich kulturu, zajímáme. Ida totiž není jediným filmovým úspěchem našich severovýchodních sousedů za poslední dobu. Přízni festivalových porot se těší také současná polská dokumentární tvorba.

Snad nejúspěšnějším takovým počinem je snímek Joanna z roku 2013 režisérky Anety Kopacz. Získal již řadu cen z mezinárodních filmových festivalů a je nominován na Oscara v kategorii krátkometrážních dokumentů. Gwizdek (2013) režiséra Gregorze Zaricznego zase prorazil na jednom z největších festivalů nezávislého filmu, na Sundance. Zvítězil zde v kategorii krátkometrážních filmů, tedy i v hrané konkurenci. Další polský snímek Obiekt (2015) Pauliny Skibińske si odtud letos odnesl speciální cenu poroty za svou vizuální poetiku. Co se ocenění týče, předčívá současná polská dokumentární produkce zcela jasně tu českou. Je tedy poněkud škoda, že se s ní u nás příliš často nesetkáváme. A to zvláště z toho důvodu, že polští tvůrci mnohdy zastávají tvůrčí přístup, jež je u nás momentálně upozaďován (výjimkou budiž Velká noc Petra Hátleho): dávají přednost vizuální stránce díla před tou dějovou.

Robert Jaworek

Gwizdek | Polsko | 2012 | 16 min.

režie: Grzegorz Zariczny | scénář: Grzegorz Zariczny

Krázkometrážní snímek o začínajícím mladém rozhodčím lokálních fotbalových zápasů. S původními naivními očekáváními je konforntován s realitou brutálního a nespravedlivého fotbalového backgroundu. Hlavní hrdina si tedy musí vyřešit dilema, zda se s touto realitou ztotožnit, či jít proti proudu. Film byl velice úspěšný na festivalu Sundance.

Arena | Polsko | 2013 | 23 min.

režie: Martin Rath | scénář: Martin Rath | kamera: Bartosz Swiniarski | Hrají:Marcin Kowalczyk

Je cesta k fyzické bolesti únikovou cestou od jiných druhů bolesti? A co je skutečným důvodem lidské fascinace rizikem a agresí? Mladý polský režisér Martin Rath se ve svém studentském snímku snaží na tyto otázky nalézt odpověď.

Film promítneme v originálním znění s českými titulky.