la
středa | 2. 12. 2015 | 19:30
60 Kč / 40 Kč (s kartičkou AČFK)
Der Klavierstimmer der Erdbeben
| | |
99 min.

režie: Stephen Quay, Timothy Quay | scénář: Stephen Quay, Timothy Quay | kamera: Nicholas D. Knowland | hrají: Amira Casar, Gottfried John, César Sarachu, Assumpta Serna, Thomas Schmieder, Marc Bischoff, Regine Zimmermann

↓ Stáhnout v PDF

V uměleckém světě nenalezneme mnoho kreativních tandemů tvořených dvojčaty, tím méně těmi, která čerpají náměty a fragmenty obrazů pro svá díla ze stinných a tžko přístupných oblastí lidské psychiky. Bratři Quayové, fascinováni zejména fenomény snu, šílenství a všemožných frustrací, s každým novým filmem budují svět, ve kterém nad čitelností a logikou dominuje surrealistická obraznost a složitá metaforika.

Vstup do tohoto na první pohled odpudivého mikrokosmu je obtížný. Není zde průvodce v podobě jasně členěné dramatické linie, většina významů je sdělována prostřednictvím expresivního vizuálního ztvárnění prostředí, postav, objektů a vztahů mezi nimi. Snahou bratrů Quayových je uvést svět svých filmů do chodu, učinit ho soběstačným a uvěřitelným, jakkoliv se jeho pravidla vzpírají rozumovému uchopení. Je to svět rozkladu a omšelosti. Těžko definovatelným prostředím (které může být snovou krajinou, delirantním výplodem blouznící mysli nebo i mýtickým prostředím situovaným mimo prostor a čas) se zde pohybují oživlé marionety s oprýskaným nátěrem a zohyzděná těla panenek, ale život je propůjčován i neživým objektům – šroubům, nůžkám, žebříkům apod. Do pohybu jsou zde uváděny přístroje a mechanismy postrádající jakoukoliv zjevnou funkci.

Představivost tohoto druhu bývá v umělcích často živena traumatickými zkušenostmi či duševními poruchami. Obojí bychom však v životopise Stephena a Timothyho Quayových hledali marně. Narodili se 17. června 1947 v americkém státě Pennsylvania v městečku Norristown poblíž Philadelphie, kde později studovali ilustraci. Odtud se pak přesunuli do Anglie, kde žijí a tvoří dodnes. Zde také – na Royal College of Art – vytvořili své první (nedochované) filmy a seznámili se se svým pozdějším spolupracovníkem, producentem Keithem Griffithsem, s nímž založili společnost Koninck Studios.

Ještě před svým odchodem do Anglie našli oba sourozenci inspirační zdroje ve středoevropské kultuře dvacátého století. Mezi spisovateli u nich zaujímá přední místo Franz Kafka a jeho generačně spříznění autoři Bruno Schulz a Robert Walser. Cit pro hudbu, která v jejich filmech vždy hrála důležitou úlohu, si tříbili poslechem Leoše Janáčka, Zdeňka Lišky nebo Leszka Jankowského. Animovaný film jim odhalil inspirativní svět tvůrců jako Jan Lenica, Walerian Borowczyk, Wladyslaw Starewicz a především Jan Švankmajer.

Ilustrátorství je disciplína postrádající časový rozměr, který je naopak vlastní filmu, hudbě či tanci. Quayové proto vyměnili ilustrátorství za film, ve kterém je však zjevná také inspirace dalšími „časovými” uměními. Hudba jim tak slouží nejen jako prostředek k dokreslení atmosféry, ale také coby veličina udávající rytmus celému filmu, případně též jako symbol řeči a slov, která svým filmům propůjčují výjimečně. Tanec se u bratrů Quayových odráží ve filmech kombinujících animaci s živou akcí, v nichž je vedení herců převážně choreografické, ale nejenom tam. Obecně lze o prvcích choreografie hovořit i v případě práce dvojčecích autorů s loutkami, a dokonce i v případě práce s kamerou a jejími pohyby.

Spojitost s hudbou se projevuje i v okrajových aktivitách bratří Quayových. Několikrát si vyzkoušeli práci návrhářů dekorací pro operu a vytvořili sérii svérázných videoklipů. Pokud tyto aktivity oddělíme od jejich ryze autorské práce a začleníme je do kategorie zakázkových prací, musíme k nim přidat i tvorbu reklam a spolupráci na animovaných scénách filmu Frida (2002, r. Julie Taymor). I v těchto bokovkách ale neomylně rozlišíme jejich specifický rukopis a autorský vklad.

Jádro práce bratří Quayových však tvoří filmy mnohem abstraktnější a hůře uchopitelné. Jejich raná tvorba představuje jakési kvazidokumentární pocty umělcům, kteří tvoří důležitou součást jejich uměleckého panteonu. Sem patří filmy The Eternal Day Of Michael de Ghelderode (1981), Stravinsky – The Paris Years (1983), Leoš Janáček – Intimate Excursions (1983) a The Cabinet of Jan Švankmajer (1984). Poslední zmíněný snímek představuje Jana Švankmajera (v podání bizarně stylizované loutky), kterak ve své pracovně školí učně ve zvláštních úkonech, symbolizujících podstatu surrealistického procesu tvorby.

Po tomto snímku bratři Quayové natočili film Little Songs of the Chief Officer of Hunar Louse, or This Unnameable Little Broom, Being a Largely Disguised Reduction of the Epic of Gilgamesh, Tableau II (1985), častěji uváděný pouze jako This Unnameable Little Broom. Dějištěm tohoto filmu je jakási místnost zavěšená uprostřed neohraničeného černého prostoru a obývaná zákeřným tvorem, pro jehož ztvárnění využili bratři Quayové jako předlohu postavy z kreseb, které za zdmi psychiatrické léčebny vytvořil švýcarský vinař a malíř-autodidakt Heinrich Anton Muller, řazený mezi významné autory art brut - umění v syrovém stavu.

V roce 1986 se Quayům podařilo vzbudit do té doby největší pozornost filmem Street of Crocodiles, pro nějž jako předloha posloužila stejnojmenná sbírka povídek polského spisovatele a kreslíře Bruna Schulze. Film uvádí diváka do Ulice krokodýlů, podivného místa tvořeného převážně stěnami ze špinavého skla a desítkami nepochopitelných mechanismů a zařízení. V zakoutích ulice ožívají skryté formy existence, šrouby uvolňující se ze sevření dřeva a loutky se světlem vycházejícím z jejich prázdných očních důlků. Mnohem výše nad minimálně rozvinutým dějem zde zaujímá místo právě onen vnitřní život věcí, které se pohybují, střetávají a proměňují ve své formě i významech. Důležitá je i samotná mizanscéna a způsob, jakým ji kamera snímá a odhaluje překvapivé prostorové souvislosti. Zde poprvé bratři Quayové použili kameru jako ‘třetí loutku’, tedy jako nástroj, který svými pohyby a způsobem zaměřování a přesouvání pozornosti budí dojem života.

Film The Comb (1990) sugeruje divákovi pocit splynutí s imaginárním snícím subjektem, v jehož podvědomí povstávají fantaskní krajiny a výjevy, nikoli nepodobné těm z jiných filmů bratří Quayových, což vypovídá nejen o stylové jednotě, ale i o komplexnosti, s jakou budují koherentní surreálné universum.

Z převážně krátkometrážní tvorby bratří Quayových vyčnívají dva celovečerní filmy. Tím prvním je Institut Benjamenta (1995), adaptace románu švýcarského spisovatele Roberta Walsera. Film, kombinující animaci s živou akcí, vypráví příběh o zařízení pro školení domácích sluhů, v níž učňové s přesnou choreografií, ale s absencí jakéhokoliv smyslu nacvičují mechanické pohyby a gesta. Druhým a zatím posledním z celovečerních filmů bratří Quayových je The Piano Tuner of Earthquakes - Ladič pian zemětřesení (2005).

V tomto snímku se poněkud překvapivě pohybujeme na půdorysu pohádkového příběhu, ve kterém figuruje zlý černokněžník, jeho krásná oběť a zachránce se zvláštními schopnostmi. Přesněji řečeno - jistý doktor Droz (Gottfried John) uvrhne do letargie operní pěvkyni Malvinu van Stille (Amira Casar) a unese ji do svého sanatoria, kde se s pomocí důmyslného zařízení hodlá zmocnit jejího hlasu. K tomu mu má dopomoci slovutný ladič pian Felisberto (César Saracho), jenž má za úkol vyladit hrací přístroje, které se budou na doktorově plánu podílet. Felisberto však postupně Drozovy záměry odhalí a rozhodne se je překazit…

V převážně hraném filmu je kladen důraz na pečlivou kompozici záběrů a hojně využívaný šerosvit. Naproti tomu je potlačen důraz na skladbu filmového prostoru, čímž vzniká dojem rozvolněných prostorových vztahů, charakteristický pro snění. Sen je ostatně rovněž jedním z důležitých motivů filmu, přičemž snové výjevy a psychoanalytické symboly, které hlavního hrdinu navštěvují ve spánku, začnou prosakovat i do jeho bdělého stavu a realita, už tak naleptaná fantaskní zápletkou, se ve svém nasycení sny stává „nadrealitou” - stavem, ve kterém skutečnost a sen (či jiná forma imaginativního prožívání) tvoří spojité nádoby.

Jiří Neděla

Hypnotický zážitek z ostrova vzdáleného všem zákonům naší reality, jak ho vysnili nejvýznamnější surrealističtí tvůrci post-švankmajerovské generace. Dr. Droz touží navždy zachovat hlas pěvkyně Malvíny, kterou v den její svatby usmrtil a unesl. Pomoci mu v tom má geniální „ladič pian zemětřesení“. Nádherná obraznost snímku, která vytváří svět kdesi mimo naše chápání, odkazuje především k animátorským kořenům tvůrců.

Film promítneme z pásu!

Film promítneme v originálním znění s českými titulky.